Slina Epilogická – Pohled komentátora Martina Straky od mikrofonu i za něj

Epilog 2016 byl mou 12tou 24hodinovkou, letošní 3tí a zároveň 1ní okruhovou, čili mimo televizní studio. Vy, co mě jen kapánek znáte, víte, jak jsem se těšil. Už zas… Ano, jsem notorický těšič. Epilogický víkend byl ale natolik poutavý všemi směry, že byl pro mě ještě silnější, než jsem si představoval. Navzdory diskutovanému termínu či počtu startujících…Backstage…
Epilogem jsem zakončil svou čtvrtou komentovací sezónu do tamních „amplijóns“ a jako vždy, i tentokrát jsem přijel o den dřív. Abych se se „všemi“ potkal, povídal si, zapisoval si. Plným nadechnutím nasál vše, co je mi tolik blízké. Jakkoli jsem v Brně na závodech od malého Martina, od roku 1980, pokaždé když přijíždím, cítím vzrušení.
Ještě předem jsem psal Kennethu Heyerovi, jestli bude v Brně mít i svého tátu Hanse. Odpověď zněla ano a já byl sakrarád. Hans Heyer je velká Osobnost a já věděl dvě věci, že mu přivezu dárek (fotku z Grand Prix Brno 1983, kterou jsem zmáčk se Směnou 8M, cha), a že s ním budu chtít strávit co nejvíce času.
Oboje se povedlo a já měl duši i papír plné věcmi, které jsem předtím nevěděl. Tohle všechno se vám pak vrací u mikrofonu.

Kudla…
Ještě předtím, ve středu večer, přilítlo překvapení. I na věčně plavající a saunující Straku přišel bacil. Najednou jsem měl v krku a v levém uchu kudlu. Žádný rýmečka, zato kopí zabodnuté. Notyvole, přece nevynechám Epilog! Mimochodem, bylo by to poprvé… Začal jsem se prolívat bylinami, i nějaká ta chemie apatycká přišla na řadu, a jen jsem doufal.
Nerad zdravotní věci lámu, tak jsem se zklidnil, s tím, že buď toho prevíta vyženu nebo ho nevyženu, a když ne, na své místo k Tondovi Kalovi povolám někoho z blízkých komentovacích kolegů. První brněnskou noc jsem strávil U Nedbálků, magickém to místě na jedné z rovinek původního Masarykova okruhu v Ostrovačicích. Myslím, že jsem téměř nespal, ale vím, že mi po těle tekly potoky potu. Ve dvou fázích, před a po půlnoci.
Pana domácího, hoteliéra Richarda Nedbálka, jsem u snídaně s omluvou upozornil, že postel je promáčená snad až na podlahu a vyrazil k Závodišti. Tahle noc byla rozhodující. Pomohla.

Stinty…
S kolegou Tondou Kalou jsme přemýšleli, jak to udělat, abychom komentovací maratón zvládli co nejlépe. Aby diváci nepoznali, že jsme grogy, pokud by na nás takový stav přišel. Tondu čekala první 24hodinovka, já věděl, že největší krize nastávají tak od třetí ranní k rozbřesku. Byl jsem rád, že jsme ve shodě a rychle našli „Our Talking Schedule“.
Od startu do tmy spolu a pak vždy nějaký čas v tandemu s tím, že jeden se půjde vždy projít. A tak jsme „jeli“ celý závod. Díky tomu jsme byli zároveň reportéry. Oba jsme vždy mířili za jezdci, stájemi, do „Race Control“. A když to byla nějaká akutnost, hned jsme si navzájem volali, aby informace vylítla skrzeva „Amplijóns“ co nejdřív. Spánek jsme neřešili. Až… Než si Antonio šel dát sprchu. Když se vrátil, nějaký čas jsme komentovali už zase spolu a pak jsem šel na dalšího coura já. V potemnělé chodbě, kterou obepínají kanceláře včetně pracovního světa ředitelky okruhu Ivany Ulmanové, se na mě jemně usmála… Pohovka, gauč, divan.
Malá, ovšem tolik krásná a lákavá…
Věděl jsem, že musím. Vyběhl jsem schody za kolegou a říkám: „Tony, du zavřít oči. Našel jsem skvělé místo. Dám si budíka, ale pro sicher, volej.“
Hodil jsem ty svoje čtyři metry do horizontálna, nohy trčely dalekovysoko za blatník pohovky, ale to bylo samosebou fuk. Bylo z toho asi 47 minut spánku, jenž byl (už zase) mocným akumulátorem pro zbytek závodu. Antonio se po mém návratu nechal zlákat také.

Finiš…
Jakkoli byly rozdíly mezi posádkami velké, poslední okamžiky závodu byly elektrizující. V záři podzimního slunce, jež pronikalo i do komentátorského skleníku a tím mi z otevřených očí dělalo úzké čárky, jsme všichni tak nějak zvláštně trnuli.
Kamkoli jsme s Tonym pohlédli, všude diváci, stejně jako mi připoutaní kouzlem premiéry 24hodinovky k dráze. Oba jsme nevnímali, co máme za sebou, byli jsme při síle jako na startu, rytmicky si brali slovo a v tom se to stalo… Na jednom z monitorů jelo Ferrari 458 Challenge RPD Racing s Lubo Jakubíkem za volantem pomalu s kouřem od předního kola. Vůz vedl svou třídu a byl třetí absolutně, do cíle osm minut a cosik vteřin. Poslední střelný prach v nás s Tondou exploduje… Cavallino Rampante nakonec přece jen doklopýtá do boxů a hlavně podle řádů jeho osádka o úspěch nepřichází.
To už je cíl, slavně vítězí Scuderia Praha Iva Horna s modernějším modelem 488 GT3. Diváci aplaudují, my dva skly na vrcholu věže zhluboka dýcháme…

Zápraží…
S Antoniem si tiskneme ruce v zájemném díku a radosti. Jdeme dolů poblahopřát vítězům i poraženým. Cítím, jak už zase se rozpouštím. Slastí být tohoto Světa součástí. Následuje příjemné setkání s lidmi, co mají motorsport rádi stejně jako já. Sedíme, povídáme v Restauraci Paddock, v mém tolik oblíbeném prostoru, který jsem si před časem vybral i pro část práce nad knihou Racing’n’Roll.
Po rozloučení zůstávám v lokále sám. Povídám si se servírkami, jsme už dlouho na kamarádské lince, takže téma hovoru není zdvořilostní, ale milé. A je to tady… Po asi tak 36ti hodinách bez spánku, až na „sofa time“, mi dochází, že bych se měl zvednout, dojít k posteli a seknout s sebou do peří.
Co v Brně komentuju, vždy spím v pokoji na hospodářské správě kousek od reštyky. Je to nejlepší bejvák na světě, no a, že koupelna a spol. jsou na druhé straně stavení. Z okna je výhled na výjezd ze Zatáčky Františka Šťastného, chlapi, pro které je budova pracovní základnou, jsou zlatí a já jsem o závodních víkendech stále v srdci Masarykova okruhu.
Ještě poslední cigaretu, doušek bílého, židle na zápraží. Dialog s kocourem Ferdou a pak už peří. Žádný budík. Ať si tělo poví samo. Někdy po sedmé ranní jsem vzhůru. Všecko hraje: Stejně jako po každé televizní 24hodinovce i po první okruhové cítím slinu z koutku úst a vlhký polštář. To je pro mě znamení pořádného spánku po mimořádné závodě. To je moje Slina Epilogická.

Text: Martin Straka
Foto: Iva Palcrová, Michal Beneš, Alexander Tomeček