S Michalem Matějovským o cesťácích, budoucnosti a soukromí závodního jezdce

Jezdec týmu Křenek Motorsport Michal Matějovský je uprostřed své 22. závodní sezony. V průběhu závodního víkendu na Slovakia Ringu, jsme si s Michalem sedli a připravili pro vás „tak trochu jiný“ rozhovor, který vám neprozradí jen závodní rutinu, ale také díky němu budete moci nakouknout do soukromí automobilového jezdce.

Jak vypadá tvůj běžný závodní den?
Přijedu na okruh, pozdravím se s mechaniky, promluvíme si o nejnovějších poznatcích ohledně vozu. Na Slovensku jsme třeba řešili nedotáčivost. Ještě než se obleču do kombinézy, tak je potřeba se trochu rozehřát, rozcvičit, protáhnout.

Máš před závodem nějaké rituály?
Já nejsem nijak pověrčivý, nepotřebuju si obouvat nejdřív pravou a pak až levou botu. Na takové věci si prostě nepotrpím.

Takže ani žádná zvláštnost na výstroji? Něco, na co si potrpíš?
Asi ne, na tohle já opravdu nejsem.

Vloni ses oženil. Jak to na tebe, jako na závodníka, zapůsobilo? Myslíš, že tě to zpomalilo? Říká se, že když se závodníkům narodí dítě, tak je to zpomalí o 1 sekundu na kolo. Co ty na to?
Tak to uvidíme na podzim, kdy se nám narodí potomek, ale manželství mě určitě nezpomalilo. Uvidíme, jak to potom bude. Asi na to nebudu chtít myslet, ale třeba to budu mít v podvědomí a nějak automaticky mě to zpomalí, to teď ale opravdu nevím. Samozřejmě i potom budu chtít být co nejrychlejší, ale jak to bude, to uvidíme příští sezonu.

Máš strach, když sedáš do auta? Nebo spíše takový ten zdravý respekt?
Nemůžeš si sednout do závodního auta a mít strach, to je nebezpečná kombinace, ale takový ten zdravý respekt, jak říkáš, ten tam naopak být musí. Když jsem poprvé sednul do auta DTM, tak jsem neměl strach, ale neznal jsem ho, neměl jsem s tím autem žádnou svoji rutinu, takže tam byl ten respekt o něco větší. Ale že bych měl strach z toho, že se stane něco autu nebo mě, to ne, na to ani nemyslím.

Na počátku roku jsi nastoupil do zaměstnání ve společnosti Hesti, která mimo jiné prodává a servisuje kamiony značky Man.
Je to tak. Pracuji jako přijímací technik, který komunikuje se zákazníky ohledně servisu. Je to hodně o komunikaci, takže celkem zajímavá práce, která mě baví. Hlavní je ale to, že se to točí kolem aut, což mě baví celý život.

Který jiný šampionát, kromě ETCC sleduješ nejvíce?

Sleduju Moto GP. Na to se díváme s manželkou v televizi, pokud zrovna máme čas. Líbí se mi Marc Marquez, ale samozřejmě sleduju i Káju Abraháma. Občas se mrknu i na Formuli 1.

Třetím rokem závodíš s BMW? Co máš na svém autě nejraději?
Tak hlavně s tím autem musíš pracovat úplně jinak, než s předokolkou. Se zadokolkou je daleko víc práce. Je prostě taková agresivnější, divočejší a musím říct, že jakmile jsem to auto dostal trochu více do ruky, tak mě to auto prostě hrozně nadchlo.

Na které auto ze své dosavadní kariéry vzpomínáš nejraději?
Určitě Audi A4 DTM. To bylo úplně něco jiného, než cokoliv, co jsem předtím zkusil. Velký zážitek jsou ale také závodní tahače. Jsou to opravdová monstra.

Máš raději auta s velkým přítlakem nebo vysokým výkonem?
Možná bych se přikláněl k tomu vysokému výkonu, ale nic hrozně překoňovaného. Třeba takové DTM bylo tak akorát. To zas ale mělo dost vysoký přítlak, takže to spíš už byla taková kapotovaná formule. Třeba takové vozy GT, ty mají velký výkon, ale přítlak není tak vysoký, jak u vozů DTM. Taková auta se mi líbí.

Kde bys chtěl být tak za pět let, co se týče závodní kariéry?
Hrozně se mi líbí vytrvalostní závody. Před pár lety jsem je vlastně i jezdil s Vlado Hybáčkem a dvoulitrovým Seatem. Letos jsem měl po dlouhé době více času sledovat Le Mans a to je prostě paráda. Dokážu si představit, že bych jezdil Blancpain GT. Ostatně ty gétéčka jsou výkonné zadokolky, takže proč ne.

Takže máš velmi kladný vztah k vytrvalostním závodům?
Jasně, vytrvalostní závody jsou super. Takový tříhodinový závod, to je spíš takový delší sprint. Samozřejmě, musíš myslet dopředu, mít připravenou pořádnou strategii, ale ty pravé vytrvalostní závody jsou šest hodin a více.

Co podle tebe nejvíce schází české okruhové scéně kromě peněz?
Určitě by to chtělo nové lidi. Závodníci na okruzích v Česku, ale i v okolních státech, jsou několik let ti samí a nějací mladí, či celkově noví se na okruhy moc nehrnou. V tomhle směru je výborný projekt Race Star. Hodně dobrou cestou, jak přilákat nové jezdce jsou také pohárové závody. Ty jsou samy o sobě skvělé.

A co takhle TCR? Jak vnímáš současnou situaci ohledně tohoto nového seriálu?
Ten koncept je sám o sobě velmi dobře udělaný. Sice Seaty už mají nějaký ten rok vývoje náskok, ale je dobře, že do toho snaží dostávat i další značky. Na druhou stranu těch jezdců tam není mnoho, takže v tomto směru by to chtělo více soutěžících. Jak jsem ale řekl, je to zajímavý nápad a věřím, že to má budoucnost.

Co pro tebe znamená pojem „pure racing“?
Tak u nás v cesťácích to budou určitě souboje plech na plech, kterých není nikdy dost. Ale na druhou stranu to musí být v mezích fair play.

Co bys dělal, kdybys nezávodil?
To je dost složitá otázka. Asi bych pomáhal otci s jeho podnikáním a nebo začal dělat sám něco co by se točilo kolem aut.

Máš nějaký závodní vzor?
Tak vzor je samozřejmě otec. Je to mistr Evropy a já bych se taky moc rád ukázal. Vyloženě nějakého idola, ke kterému bych vzhlížel nemám, ale takový Ayrton Senna, James Hunt nebo Niki Lauda, to jsou mý oblíbenci a obrovské legendy.

Když jsme tedy u toho. Lauda nebo Hunt?
To je záludná otázka. Spíš asi Hunt.

Senna nebo Prost?
Senna.

Fotbal nebo hokej?
Spíš hokej.

Hory nebo moře?
Hory.

Voda nebo sucho?
Určitě sucho.

Předokolka nebo zadokolka?
Víc mě baví zadokolka.

Formule nebo cesťáky?
Cesťáky.