Nejúspěšnější jezdci závodu 500 mil Indianapolis

Již v neděli se uskuteční 102. ročník legendárního závodu 500 mil Indianapolis. Počínaje dneškem až do dne závodu najdete na našem serveru každý den článek věnovaný tomuto slavnému podniku. Dnes se podíváme na desítku pilotů, kteří dosáhli v historii Indy 500 největších úspěchů.

A.J. Foyt

Jednou z největších legend závodu 500 mil Indianapolis je zcela nepochybně A.J. Foyt. Sedminásobný šampion USAC byl prvním závodníkem, kterému se ve “staré cihelně” podařilo zvítězit čtyřikrát. Foyt zároveň drží rekord v počtu startů, když se legendární “pětistovky” zúčastnil hned 35x. Svoji premiéru si ve “staré cihelně” odbyl roku 1958, kdy s vozem Kuzma/Brawner obsadil 16. příčku. První triumf si tehdy 26letý Foyt připsal roku 1961 na voze Trevis. Druhého vítězství dosáhl o tři roky později, tedy roku 1964. Tentokrát startoval na voze Watson. Své třetí prvenství zaznamenal v roce 1967. I ve třetím případě se jednalo o vítězství s vozem jiné značky. Foyt jej tentokrát dosáhl na konstrukci Coyote. Také ve čtvrtém případě se mu podařilo triumfovat s tímto vozem, který byl tehdy dokonce poháněn motorem Foytovy konstrukce. Na svůj čtvrtý triumf ovšem musel čekat dlouhých 10 let a mléko znovu ochutnal až roku 1977. Po svém posledním vítězství se mezi nejlepší trojicí ocitl ještě také roku 1979, kdy skončil s vozem Parnelli druhý za Rickem Mearsem. Naposledy se Foyt tohoto legendárního podniku zúčastnil ve svých 58 letech roku 1993. Nakonec se ale rozhodl do závodu nenastoupit. Odkaz A.J. Foyta zůstává v Indianapolis, potažmo IndyCar také v současnosti v podobě stáje A.J. Foyt Enterprises, jejímž zakladatelem je právě čtyřnásobný vítěz a letos její barvy hájí brazilská dvojice Tony Kanaan-Matheus Leist.

Al Unser Sr.

foto: hemmings.com

Druhým z trojice pilotů, kteří se v Indianapolis radovali z vítězství čtyřikrát, je Al Unser Sr. Bratr Bobbyho Unsera, kterému se ve “staré cihelně” povedlo zvítězit třikrát a otec Ala Unsera Jr., jenž se radoval v letech 1992 a 1994, debutoval v Indianapolis v sezoně 1965 9. příčkou. Svého premiérového triumfu dosáhl roku 1970 s vozem Colt týmu Vel´s Parnelli Jones Racing. Se stejným vozem dokázal vítězství obhájit také o rok později, tedy v sezoně 1971. V dalších šesti letech se spolu se stájí Vel´s Parnelli Jones Racing umístil v nejlepší trojici pouze dvakrát. Roku 1972 skončil druhý a v sezoně 1977 obsadil třetí příčku. Dalšího prvenství se dočkal roku 1978 při prvním startu se stájí Chaparral Racing. Svůj poslední triumf si připsal s týmem Rogera Penskeho roku 1987. Jeho poslední účast v “pětistovce se uskutečnila v sezoně 1994 a dopadla stejně jako v případě A.J. Foyta. Nekvalifikací. Kromě Ala Unsera v Indianapolis uspěl také jeho bratr Bobby, který zde triumfoval třikrát, a také jeho syn Al Unser Jr. Ten se z vítězství radoval dvakrát.

Rick Mears

foto: teampenske.com

Čtyři vítězství ukořistil v Indy také Rick Mears. “Rocket Rick” se pokusil do slavného závodu kvalifikovat poprvé v roce 1977. Tehdy jeho pokus ale dopadl neúspěšně. V roce 1978 se v závodě poprvé objevil s týmem Penske. Ačkoli první start tohoto spojení nedopadl úspěšně a Mears cíl kvůli problémům s motorem nedočkal. Již v dalším ročníku ale měl přijít první úspěch. V sezoně 1979 totiž Mears tento závod ovládl. Další triumf poté přišel roku 1984. Pro třetí triumf si dojel roku 1988 a naposledy se na Victory Lane objevil v Indianapolis roku 1991. Svou derniéru absolvoval ve “staré cihelně” o rok později a stejně jako v případě dvou výše zmíněných pilotů, ani on se s tímto slavným závodem nerozloučil na vrcholu. Závod pro něj totiž skončil, když společně se svým týmovým kolegou Emersonem Fittipaldim a Jimem Crawfordem havaroval. Chybělo málo a Mears mohl mít na svém kontě triumfů pět. Roku 1982 totiž po napínavé bitvě jen těsně podlehl Mariovi Andrettimu. Součástí Indy 500 zůstává Rick Mears také v současnosti, kdy působí jako spotter Hélia Castronevese.

Hélio Castroneves

foto: Indycar.com

Hélio Castroneves je jediným pilotem z této desítky, který se postaví na start také v letošním roce. Brazilec, který od letošní sezony již nepůsobí v IndyCar na plný úvazek, odstartuje do letošní “pětistovky” z osmé pozice. “Spiderman”, který již od svého příchodu do IndyCar hájí barvy stáje Rogera Penskeho, debutoval v Indy roku 2001 a hned při svém prvním startu přichystal fanouškům senzaci, když si před svým týmovým kolegou Gilem De Ferranem dojel pro vítězství a rok po triumfu Juana Pabla Montoyi se stal dalším novicem, kterému se ve “staré cihelně” podařilo zvítězit. Castroneves se do dějin zapsal také v sezoně 2002, když si v Indy připsal své druhé prvenství a po 31 letech se stal prvním závodníkem, kterému se triumf v Indy podařilo obhájit. Chybělo málo, aby Castroneves v sezoně 2003 zkompletoval hattrick. Tehdy ale Castronevese po startu z pole position porazil jeho týmový kolega Gil De Ferran. V nadcházejících letech se “Spidermanovi” v Indy příli nedařilo. Mezi nejlepší trojicí se umístil znovu až v roce 2007. Castroneves tehdy v předčasně ukončeném závodě obsadil třetí místo. V témže roce se Castronevesovi podařilo zajet nejrychlejší čas kvalifikace. Svého třetího prvenství a zatím posledního prvenství se Castroneves v roce 2009 dočkal svého třetího a zatím posledního prvenství. Tehdy znovu odstartoval z první příčky. Blízko svému čtvrtému vítězství byl Brazilec poté ještě v roce 2014 a 2017. Ale zatímco v prvním případě nestačil na Ryana Hunter-Reaye, v loňském roce byl nad jeho síly Takuma Sató.

Louis Meyer

foto: wikipedia.org

Dalším z mnoha rojnásobných vítězů závodu 500 mil Indianapolis je Louis Meyer. Meyer, který se narodil roku 1908 v Manhattanu do rodiny francouzských přistěhovalců, je prvním pilotem, kterému se ve “staré cihelně” podařilo ukořistit tři prvenství. To první si připsal roku 1928. Stejně jako výše uvednému Héliu Castronevesovi se i jemu podařilo dosáhnout vítězství hned při svém debutu. Mezi nováčky, kteří triumfovali hned při svém prvním startu, ovšem uváděn nebývá, neboť Meyer již v roce 1927 startoval v Indy jako pomocný jezdec. Druhý triumf Louise Meyera se datuje k roku 1933. Toto vítězství je zajímavé také díky zahájení tradice s pitím ze sklenice mléka. Meyer byl tehdy prvním vítězem, který tento indianapolisský rituál uvedl do praxe. Naposledy se Meyer radoval z vítězství roku 1936. Kromě třech úspěchů v Indianapolis se také třikrát radoval z titulu v národním šampionátu USA a to v letech 1928, 1929 a 1933. Meyer zemřel 7. listopadu 1995 ve věku úctyhodných 91 let. Vášeň pro motorsport po něm zdědili nejen jeho syn Louis Meyer Jr., který pracoval na motorech DOHC Ford nasazovaných v šampionátu USAC, ale také jeho vnuk Louis Meyer III. Ten stavěl motory Oldsmobile Aurora, se kterými dokázal v sezoně 1996-1997 získat pilot stáje Menard Tony Stewart získat titul.

Wilbur Shaw

foto: indymotorspeedway.com

Třikrát se povedlo ve “staré cihelně” triumfovat také Wilburu Shawovi. Shaw debutoval v Indy roku 1927 a to velmi slušně, když projel cílem jako čtvrtý. V nadcházejícím roce se mu ovšem na tento skvělý výsledek navázat nepodařilo, když nedojel do cíle. V roce 1929 se na start závodu nepostavil. Do legendární “pětistovky” odstartoval opět roku 1930. Ani tehdy ale do cíle závodu nedojel. Další účast si připsal roku 1932. V tomto závodě si poprvé vyzkoušel, jaké to je tento legendární závod vést. Ani tentokrát mu ale nebylo dopřáno vidět šachovnicový praporek. Své čtvrté místo ze svého debutového představení dokázal vylepšit až roku 1933, kdy se umístil na druhé pozici. Na druhém místě dojel také roku 1935. Svého prvního triumfu v Indianapolis se konečně dočkal v roce 1937. Tehdy absolvoval v čele závodu 137 kol z 200. O rok později si v Indy připsal již třetí “stříbro”, když nestačil pouze na Floyda Robertse. Druhé prvenství si ale připsal již v dalším ročníku, tedy roku 1939 a své poslední třetí vítězství zaznamenal roku 1940. Shaw se tehdy stal prvním pilotem, který v Indianapolis obhájil vítězství. Zatímco v letech 1939 a 1940 zažil Shaw ve “staré cihelně” vítězné pocity, při svém posledním představením roku 1941 vystřídala radost bolest, když havaroval a utrpěl zranění zad. Willbur Shaw ovšem není pouze také trojnásobným vítězem tohoto závodu, ale také jeho zachráncem, neboť roku 1945 ovál v Indianapolis koupil a zachránil jej tak před zničením. Zahynul den před svými 52. narozeniny 30. října 1954 při havárii letadla.

Mauri Rose

foto: findagrave.com

Dalším trojnásobným vítězem je Mauri Rose. Premiérové představení rodáka z Columbusu ve “staré cihelně” se uskutečnilo v roce 1933. Cíl závodu tehdy nespatřil. Již v nadcházejícím ročníku ovšem zaznamenal vynikající druhé místo. Na další umístění v nejlepší trojici ale poté musel Rose čekat až do roku 1940, kdy skončil třetí. Pro svoje první vítězství si dojel o rok, tedy roku 1941. Jednalo se tehdy jako poslední předválečný ročník závodu 500 mil Indianapolis. Mezi vítěze se poté zapsal i v poválečné éře Indy 500. Stalo se tak v letech 1947 a 1948. Zejména jeho vítězství roku 1947 vešlo do dějin neboť se zrodilo za velmi zajímavých okolností. Do vedení jej totiž v závěru závodu dobrovolně pustil jeho týmový kolega Bill Holland, který se domníval, že ho Rose předjíždí o kolo. Do historie tohoto legendárního závodu se zapsal také moment z roku 1949, v němž hrál kromě Rose velkou roli znovu jeho týmový kolega Bill Holland. Rose totiž ignoroval týmové příkazy a pokusil se na svého týmového kolegu zaútočit. Nakonec se ale na Rosově voze objevil technický problém a do cíle závodu nedojel. Poté jej navíc Lou Moore za nedodržení týmových pokynů propustil z týmu. Naposledy se v Indianapolis představil roku 1951 vě věku 45 let. Jeho poslední představení ale skončilo havárií a do cíle se bohužel nepodíval.

Johnny Rutherford

foto: autobahnmembers.com

Johnny Rutherford debutoval v Indianapolis roku 1963. Do cíle závodu ale kvůli problémům s převodovkou nedojel. Z počátku Rutherford v Indianapolis marně čekal na úspěch a v roce 1972 byly jeho maximem tři 18. místa z let 1968, 1970 a 1971. Zlom ale nastal roku 1973, kdy došlo k jeho spojení s McLarenem, které se v pozdějších letech ukázalo jako úspěšné. Již při svém prvním startu s Mclarenem se Rutherfordovi podařilo vybojovat pole position. V závodě poté skončil devátý. Již o rok později slavilo toto spojení první triumf. V sezoně 1975 se mu ale triumf obhájit nepodařilo, když obsadil druhou pozici. Rok 1976 mu vynesl druhý triumf. Zároveň se jednalo o jeho poslední prvenství v barvách týmu z Wokingu. Naposledy se v Indianapolis radoval v roce 1980, kdy si pro vítězství dojel v barvách Chaparral Racingu. Od té doby v Indy již nikterak nezazářil. Do závodu nastoupil ve “staré cihelně” naposledy v sezoně 1988, kdy ale po havárii cíl závodu nespatřil. V letech 1989 a 1990 znovu usiloval o účast, kvalifikovat se mu ovšem nepodařilo. Zúčastnit se legendární “pětistovky” se pokusil ještě v roce 1992 s Walker Racing. I tentokrát ovšem zůstal za branami závodu a nekvalifikoval se. Roku 1980 se Johnny Rutherford stal také šampionem IndyCar. Američan ale nebyl úspěšný pouze na poli formulového závodění, ale také v NASCAR. Roku 1963 dokonce triumfoval v závodě Daytona 500.

Bobby Unser

foto: tribstar.com

Bratr Ala Unsera Bobby debutoval roku 1963 havárií. Své první vítězství získal v roce 1968 s vozem Eagle. Špatně si nevedl ani o rok později na konstukci Lola, kdy dojel na třetím místě. Další umístění v nejlepší trojici si připsal v roce 1974. V tomto roce se umístil s vozem Eagle na druhém místě. Rok 1975 mu vynesl v Indianapolis druhé prvenství. Ve “staré cihelně” jej diváci viděli naposledy roku 1981. Derniéra to byla vskutku úspěšná. Starší z bratrů Unserových si totiž na voze stáje Rogera Penskeho dojel pro svoje třetí vítězství. V letech 1979 a 1980 se stal vicemistrem CART. Roku 1968 si připsal také dvě účasti ve Formuli 1. Unser se jako jezdec BRM pokusil neúspěšně kvalifikovat do Velké ceny Itálie a nastoupil také do Velké ceny USA ve Watkins Glen, kterou ale kvůli poruše motoru nedokončil.

Dario Franchitti

foto: Indycar.com

Skota Daria Franchittiho jsme mohli v závodě 500 mil Indianapolis spatřit poprvé v roce 2002. Franchitti tehdy dovezl jeden z vozů stáje Michaela Andrettiho do cíle na 19. místě. Roku 2003 kvůli zranění vynechal velkou část sezony a v Indianapolis tak nenastoupil. Do “staré cihelny” se vrátil roku 2004, aby zde obsadil 14. pozici. V roce 2005 se ve “staré cihelně” poprvé umístil mezi nejlepšími deseti, když obsadil šestou příčku. V elitní desítce se mu podařilo tento závod dokončit také v roce 2006, kdy skončil sedmý. Poprvé ochutnal v Indianapolis pocit vítězství v deštěm zkráceném závodě v roce 2007. V témže roce zároveň také slavil titul šampiona IndyCar a po tomto úspěchu se rozhodl opustit formulového závodění a zkusit štěstí v NASCAR. V tomto šampionátu jej ale nenaleznul a již v roce 2009 se vrátil do IndyCar jako jezdec týmu Chipa Ganassiho. Jeho comebacková sezona skončila úspěšně a Franchitti si připsal svůj druhý titul. Ten dokázal obhájit i v sezoně 2010, ve které dosáhl také na svůj druhý triumf v Indy 500. Šampionem se stal také v sezoně 2011. V Indianapolis se mu ale dařilo o něco méně a do cíle dojel jako sedmý. Své poslední vítězství ve “staré cihelně” ukořistil roku 2012. V roce 2013 se Franchittimu vítězství obhájit nepodařilo a cíl nespatřil. Tehdy ještě nikdo netušil, že se jedná o jeho poslední “pětistovku” v Indy…Kariéra Daria Franchittiho skončila po havárii v předposledním závodě sezony v Houstonu, při níž si zlomil páteř, pravý kotník a utrpěl také otřes mozku. Po této nehodě se Franchitti již za volant závodního vozu nevrátil.