Létající Mercedesy v Le Mans

Mercedes chtěl zopakovat vítězství v závodě z roku 1989, kterého dosáhl s prototypem famózní skupiny C. V roce 1997 řádil na evropských tratích jiný prototyp. CLK GTR třídy GT1. Dvanáctiválcové monstrum tehdy dominovalo závodům FIA GT a připsalo sijezdecké i týmové tituly v letech 1997 a 1998. Z 22 závodů tehdy vyhrál 17, což je určitě respekt budící. Šéf sportovního oddělení MB Norbert Haug chtěl však víc, chtěl vyhrát v Le Mans. V roce 1998 tak přihlásil dvě CLK LM do závodu, avšak ani jedna nespatřila cíl. Pro další sezonu byl vytyčen jasný cí l- LeMans.

Mercedes chtěl natolik vyhrát, že se ani nerozhodl obhajovat své dva tituly ze série FIA GT. Zelenou dostal projekt s názvem CLR. Velmi široká, ale také nízká placka připomínala svým tvarem z bokorysu kapku. Kazilo to jen obrovské zadní přítlačné křídlo, avšak bez toho by to nešlo. Stříbrné šípy před svým závodním debutem v Le Mans natestovaly desítky tisíc kilometrů na tratích jako např. Homestead v Miami nebo Hockenheimring a i přes velmi krátkou dobu strávenou ve větrném tunelu si Mercedes připadal dostatečně silný.

Do Le Mans vypravil tři vozy se startovními čísly 4, 5 a 6. Rok 1999 je všeobecně uznáván jako jeden z nejlépe obsazených ročníků slavné čtyřiadvacetihodinovky. Kromě vozů s trojcípou hvězdou ve znaku se na sever Francie vydali tovární týmy BMW, Toyota, Cadillac, Nissan a také nováček v podobě Audi. Počítat se také muselo se soukromníky s vozy Panoz. A tehdy to všechno začalo. Čtvrtek 10. června 1999. Právě se jede noční kvalifikace a za volantem vozu číslo 4 sedí Mark Webber, když se zničehonic v zatáčce Indianapoliszvedne \”nos\” a auto vyletí vysoko do vzduchu. Australan je v pořádku a vůz je v pátek prakticky znovu postaven. Navíc je na přední části nastaveno více přítlaku.

V sobotu vyráží vše otestovat do ranního warm-upu opět Mark Webber. Před zatáčkou Mulsanne však Webber letí opět vysoko do vzduchu a Mercedes končí na střeše. Naděje na start jsou tak ty tam. Navzdory tomu, že havárie připomněla tragédii z roku 1955, Norbert Haug posílá do závodu zbylé dva vozy a každý jezdec dostává instrukce, aby přes horizonty nejezdil blízko za jinými vozy. Probíhá pátá hodina závodu a Peter Dumbreck pronásleduje Toyotu GT-One, když se dvě zatáčky před místem zvaným Indianapolis zvedá do vzduchu, předvede několik přemetů a nakonec končí ve stromech mimo trať. Davy v ochozech ztichly, stejně tak komentátoři. Dumbreck je však narozdíl od svého CLR v pořádku. Schneider, který řídil CLR číslo 6, je okamžitě stažen ze závodu. Projekt CLR byl následně zastaven a poté byly i zcela zrušeny všechny závodní aktivity tohoto krásného vozu. A pak že prý jsou reklamy na zadních křídlech zbytečné.

CZO – Ondřej Laušman