Automobilový kulturista Ford GT40

Henry Ford II. dostal od Enza Ferrari přes prsty a rozhodl se bělovlasému autokratovi pomstít. Nikoliv v soukromí, ale na veřejnosti a tam, kde to bude Ferrariho bolet nejvíc – v automobilových závodech. Tak se zrodil jeden z nejikoničtějších sportovních vozů v historii.

Nikoho nezajímalo, kolik bude stát veřejné ponížení Enza Ferrariho. Dohodnutá akvizice amerického gigantu Ford s italským výrobcem sportovních vozů se rozpadla těsně před podpisem. Il Commendatore uštědřil Fordovi pomyslný kopanec a pánové v úhledných oblecích se do centra modrého oválu vrátili s nepořízenou. Celá anabáze pak dala vzniknout unikátnímu vozu Ford GT40, jenž se stal mementem války mezi Fordem a Ferrari.

Slavný francouzský závod na 24 hodin v Le Mans se v šedesátých letech minulého století proměnil v arénu dvou znesvářených stran. V květnu 1963 krachl obchod s Ferrarim a o třináct měsíců později stály tři Fordy GT40 na startu. Na vzniku nízkého kupé s motorem před zadní nápravou se podíleli nejlepší dostupní inženýři a závodníci.
U Fordu vsadili všechny karty na objem motoru a jeho výkon. Ve snaze být nejrychlejší na rovinkách pozapomněli na ovladatelnost a sílu aerodynamiky, která v té době zaměstnávala jen pár pokrokově smýšlejících inženýrů. Ford byl na rovinkách velmi nestabilní a přední část měla tendenci vzlétnout do vzduchu. Není divu, že v kolektivních testech před Le Mans oba testované stroje havarovaly.

Navzdory přetrvávajícím potížím se fordy okamžitě zařadily mezi špičku, ale ve spolehlivosti techniky měly propastné mezery. Všechny tři modely GT40 Mk.I k se cíle nedočkaly, zatímco Ferrari měl v první šestce pět svých vozů – tři z nich obsadily pódiové příčky. Rok 1964 a 1:0 pro Ferrari.

Druhý pokus s dávkou zodpovědnosti
Korporátní nedočkavost přecenila umění lidí a technické možnosti mechanických dílů. Na sezonu 1965 nastolil Ford pevnou hierarchii a závodní speciály nechal stavět ve Velké Británii, dokončovat v USA a provozovat Carrollem Shelbym. Testování na oválu v Michiganu dopadlo nadmíru dobře a dva sedmilitrové Fordy GT40 Mk.II překonaly hranici 320 km/h. Na rovince Mulsanne dokonce atakovaly hranici 360 km/h, takže tiskové oddělení Fordu mohlo pomalu vymýšlet oslavné články americké manufaktury.

Jezdci uhlazeného automobilu s hřmotným zvukem skutečně dominovali závodu v Le Mans.  Sedmilitrovým fordům hlídali záda týmoví kolegové s menšími objemy, ale po první třetině závodu ani jeden z šesti fordů v průběžném pořadí nefiguroval. Rudé stroje z Maranella znovu obsadily první tři místa v cíli. Rok 1965 a 2:0 pro Ferrari.

Enzo Ferrari se ve své potemnělé kanceláři usmíval nad strádáním automobilky, které měl říkat pane. Byl si však dobře vědom faktu, že Američané budou lít do projektu čím dál více financí do doby, než Le Mans nepokoří. Zatím ale dosáhli jen stoprocentní neúspěšnosti.

Zatímco fordy prošly další technickou kúrou, v detroitské kanceláři rozhodli, že na každý tovární tým připadnou jen tři modely. Po boku Carrolla Shelbyho byly další fordy svěřeny do kouzelných rukou Johna Holmana a Ralpha Moody, před nimiž v NASCAR s úctou smekali stetsony z hlavy. Jeden model Mk. II připadl britskému uskupení Alan Mann Racing, takže v součtu se soukromníky se počet Fordů GT40 vyšplhal na úctyhodné číslo čtrnáct.

Ford měl základnu na obou stranách Atlantiku, zálohu v soukromých týmech a verze Mk. I, II a III s odlišnými typy motorů. Vítězná trofej byl jediným cílem, cokoliv ostatní znamenalo prohru. Touha pokořit čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans byla po dvou neúspěšných pokusech natolik seriózní, že souboj s Ferrari vyzněl do ztracena a přímo u Fordu zaklíčila rivalita týmů o to, kdo se z Detroitu dočká děkovného telegramu.

Enzo Ferrari pochopil, že síla jeho závodního impéria v porovnání s Fordem ochabla. Na kolektivní testování neposlal jediný vůz a do čtyřiadvacetihodinovky přihlásil pouze dva tovární modely 330 P3. V průběhu závodu hrál Ford podle očekávání hlavní roli a diktoval tempo. Ačkoliv se technické potíže nepodařilo zcela vymýtit, zbývající tři vozy suverénně vedly, což Henryho Forda přivedlo k myšlence nechat jezdce protnout pomyslnou cílovou pásku společně a umocnit tím výjimečný triumf. Vedoucí Ken Miles uposlechl příkazu a nechal se dohnat Brucem McLarenem a Ronniem Bucknumem. K cíli mířící fordy s motorem V8 zněly na hlavních tribunách jako letní bouřka. Byl to ale McLaren, kdo pod šachovnicovou vlajkou projel jako první před Milesem.

O celém aktu panuje řada zaručených svědectví, teorií a mýtů. Faktem je, že konečné pořadí tehdy neurčovalo umístění v cíli, ale ujetá vzdálenost po 24 hodinách. Bruce McLaren s Chrisem Amonem startovali ze čtvrtého místa, zatímco Ken Miles s Denny Hulmem z druhé příčky, takže i kdyby protnuli cíl bok po boku, McLaren s Amonem by byli deklarováni jako vítězové. Miles celou anabázi těžce nesl, bohužel se nápravy nikdy nedočkal. Jen několik týdnů po Le Mans tragicky havaroval v Riverside.

Tak jako tak, Ford splnil misi. Porazil Ferrari a v následujícím ročníku uštědřil Italům další knokaut. Pro rok 1968 byla zavedena nová pravidla omezující objem motorů a Ford ani Ferrari se závodu nezúčastnily. Čest značek hájili jen soukromníci, tudíž skóre se zastavilo na nerozhodném 2:2 – až do letošního roku.

Po padesáti letech
Chip Ganassi přivezl na letošní ročník Le Mans čtyři nové Fordy GT druhé generace v barvách vlajky Spojených států. Cílem otylého šéfa úspěšného závodní týmu, těšícího se štědré podpory z Detroitu, bylo připomenout padesátileté výročí od prvního vítězství Fordu – a samozřejmě na něj navázat. Okázalé řeči vystřídal mazaný plán, který konkurence a činovníci v Le Mans prokoukli až příliš pozdě. Výkonnost vozů kategorie GT totiž bedlivě kontrolují komisaři a jakmile zaznamenají rychlostní výhodu, okamžitě dotyčnému modelu přiřknou závaží a omezí sání motoru.

V GT se zkrátka trestá za rychlost. Nutno podotknout, že tímto se drží na uzdě nekontrolovatelné výdaje automobilek, které by přivedly kategorii GT k nezvratné agónii – jak už jsme se několikrát v minulosti přesvědčili. Ale jak získat výhodu ve startovním poli před tak důležitým závodem? Ford na to šel chytře, v úvodních podnicích cíleně kryl svou výkonnost, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. V kolektivních testech v Le Mans byl nevýraznou položkou ve výsledkové listině, ale za čtrnáct dní zrychlil jakoby mávnutím kouzelného proutku o pět vteřin. Komisaři sice zareagovali a na poslední chvíli přistřihli fordům křídla, nicméně bylo pozdě. Ford ukázal svou skutečnou tvář a s obrovskou výkonnostní výhodou vystartoval do závodu. Zajímavé je, že na podobnou hru přistoupil i tým AF Corse s Ferrari, takže historie se s nadsázkou opakovala.

Ať už bylo počínání Fordu prostá vypočítavost, prolhanost, podvod, či cokoliv jiného, dosáhl svého. Na oslavu padesátiletého výročí výhry Fordu GT40 přivezla posádka Joey Hand, Dirk Müller a Sébastien Bourdais další vítězství a oživila vzpomínky na legendární závodní speciál, který má i v padesáti letech podmanivé charisma. Nebýt Enza Ferrariho, možná bychom se Fordu GT40 nikdy nedočkali. Holt nejkrásnější věci jsou ty, které bláznovství podnítí a důvod napíše.

Aleš Sirný, Foto: Ford