Innes Ireland: Extrovert s upřímnou láskou k motorsportu

Tmavě žluté balíky slámy na chodnících v ulicích Monta Carla jsou jasný signálem pro místní obyvatele a turisty – malé knížectví u Azurového pobřeží čeká událost roku. Do Monaka se sjíždějí nejlepší závodníci světa a v prostoru u přístaviště se začíná tvořit unikátní parkoviště závodních monopostů. Je květen 1961 a v Monaku brzy vypukne další ročník sezony formule 1.

Balíky slámy, typický bezpečnostní prvek tehdejší doby, jsou rozestavěny podél obrubníků jen v těch opravdu nejnebezpečnějších místech. U rychlého esíčka na nábřeží za tunelem představují jedinou ochranou před pádem monopostu do Středozemního moře dřevené desky, zpevněné pytli písku.

Je sobota odpoledne a jezdci brázdí ulice knížectví s jediným cílem – zajet nejrychlejší čas. Postavení na startu bylo v Monaku odjakživa nesmírně důležité a pole-position je významným krokem k vítězství v nedělním klání.

K jezdcům na dráze se brzy přidává i Robert MacGregor Innes Ireland. Skot, o němž matka říkávala, že modré oči jsou jeho jediným dobrým rysem, závodí třetím rokem za stáj Lotus geniálního konstruktéra Colina Chapmana. Ireland ví, že proti žraločím monopostům Ferrari 156 nemá sebemenší šanci, přesto doufá v dobrou výchozí pozici. Ferrari 156, jeden z nejkrásnějších vozů v historii formule 1, je dokonalou reakcí na nová pravidla omezující objem motoru na půldruhého litru. Ferrari 156 v rukou Wolfganga von Tripse a Phila Hilla bylo naprosto bezkonkurenční a dvojice bojovala o korunu šampióna až do předposledního podniku sezony. Výsledek však skončil tragédií, Němec von Trips smrtelně havaroval a radost Američana Phila Hilla se vypařila stejně rychle jako samotný Hill před dotěrnými novináři.

Zpět do Monte Carla. Innes Ireland se pokouší o bezchybné kvalifikační kolo. Stoupá ze St. Devote nahoru ke kasinu, poté klesá po nerovném povrchu k sérii ostrých zatáček. S nohou na plynovém pedálu pak vjíždí do obloukového portálu skrovně osvětleného tunelu. Převody řadí s mechanickou přesností. Jenže i mistr tesař se někdy utne. Z pětky chce přeřadit na šestku, ale místo toho řadí nižší stupeň. Vůz jde okamžitě do smyku a naráží do pravé stěny tunelu. Z černé opony vyjíždí na ostré sluneční paprsky zdemolovaný zelený monopost s poraněným Irelandem v kokpitu. Ke zbytkům toho, co ještě před vjezdem do tunelu neslo název Lotus 21, běží hlouček záchranářů. Ireland je vyproštěn, ale kvůli alergii na morfin prožívá bolestivé zranění bez utišujících prostředků. V nemocnici ho čeká několikatýdenní rekonvalescence poraněné nohy.

Proč se jinak zkušený Ireland dopustil takto zásadního omylu, který ho mohl dokonce zabít? Colin Chapman pro Grand Prix Monte Carla upravil rozmístění převodových stupňů, což nebylo strojově myslícím Irelandem vzato v potaz a nevědomý přehmat vyústil ve vážnou havárií.

Ireland se vrátil do kokpitu až za čtyři týdny na Grand Prix Belgie. O čtyři měsíce později vyhrál Grand Prix USA na legendárním okruhu Watkins Glen. Sobě i Colinovi Chapmanovi tehdy přivezl první vítězství kariéry. A pak ho Chapman chladnokrevně vyhodil z týmu.

BOUŘLIVÁK A GENTLEMAN V JEDNÉ OSOBĚ
Syn veterináře z Kirkudbrightu hrával ve školních letech rugby a v 50. letech sloužil u praporu Králových vlastních skotských hraničářů v Egyptě v době Suezské krize. Hraním rugby v sobě vypěstoval sportovního ducha a v armádě se naučil sebeobraně. Umění boje mu mnohdy pomohlo v četných šarvátkách, ať už v průběhu kariéry nebo po ní. Například před závodem Grand Prix Brazílie v roce 1986 se ve svých 56 letech procházel z místní brazilskou dívkou po pláži Copacabana, když na dvojici zaútočilo pět kapsářů. Bývalý voják Ireland všech pět zlodějů za drobné asistence dívky přemohl a donutil k útěku.

V době armádních povinností ve Velké Británii se nejednou potajmu vykradl z kasáren, aby mohl nastoupit do prvních automobilových závodů kariéry. Útěky vycházely až do dne, než se seržant v novinách dočetl o vítězství svého zběha. Jak bývalo u Irelanda zvykem, z trestu se vyvlékl. V tomto případě slíbil nadřízenému jízdu v závodním voze.

Armáda zpravidla nutí k disciplíně, v případě Irelanda byste ji hledali marně. S extrovertní povahou patřil mimo kokpit k vyhlášeným pijanům a byl nezbytnou duší večírků. Dvojice Innes Ireland a Graham Hill zpravidla zaručovala akčnost večírků. Ireland dokonce přiznal, že si jednou na střípky událostí bujarého večírku z předešlé noci začal vzpomínat až v průběhu závodu!

Nicméně mravy gentlemana mu cizí nebyly. Každý zasvěcený fanoušek motorsportu, potažmo formule 1, zná příběh čtvrtého titulu Juana Manuela Fangia, na který Argentinec dosáhl galantností týmového kolegy Petera Collinse (Brit mu během závodu předal vůz a vzdal se vlastní šance na titul). Podobný skutek učinil i Ireland, byť titul byl pro něj na rozdíl od Collinse nedosažitelný. Ireland si před závodem v Monze roku 1961 vyměnil se Stirlingem Mossem monopost, aby krajanovi vzkřísil naděje na titul v lépe připraveném továrním lotusu. I když Mossovi šampionát znovu unikl, Irelandovo gesto by nemělo být zapomenuto.

Ireland byl v očích mechaniků a šéfů ceněným technickým jezdcem. Před Clarkovým příchodem do Lotusu byli Ireland s Chapmanem zadobře. Britský konstruktér si Irelanda oblíbil pro jeho výborné porozumění technickým aspektům vozu. Tuto vlastnost si Ireland osvojil prací na leteckých a automobilových motorech u Rolls-Royce, kde působil před kariérou profesionálního závodního pilota. Ireland rád vtipkoval, že má čuch na technický problém ještě předtím, než se objeví. Ale nebyl si jist, zdali je to dobře, nebo špatně.

Přestože Ireland závodil v době, na kterou pamětníci i fanoušci vzpomínají jako na zlatou éru formule 1, Ireland nadšením neoplýval. Ona 60. léta by bez váhání vyměnil za období počátku motorsportu. Fascinovaly ho dálkové závody z města do města s tehdejšími průkopníky motorismu, válčícími s velkými volanty a těžkopádnými stroji. Ireland vplul do formule 1 v období stěhování motorů z přední části vozu za jezdcova záda. Poté následovalo období tzv. malé formule s objemem pouhých 1,5 litru. Irelandovi vadil zejména malý výkon, umožňující projíždět řadu zatáček na plný plyn.

Peníze byly,  jsou a budou pro každého jezdce významný aspektem takto nebezpečného povolání. V Irelandově životě však hrály podřadnou roli. Závodil z čisté lásky k motorsportu. Naplňoval ho pocit vnitřního uspokojení z jízdy, nikoliv svazek bankovek za odjetý závod. Pokud mu jakýkoliv podnik nebyl sympatický, peníze jeho názor nezměnily. Důkazem je americký závod v Indianapolisu na pět set mil. Na začátku 60. let ho posadili do auta, vyfotili a nabídli mu na evropské poměry pěkný balík peněz za start. Ireland odmítl, závodění na oválu Indianapolis Motor Speedway ho jednoduše nelákalo a ve vší zdvořilosti Američany odmítl.

„Dnešní motorsport je krysím sportem. Pilotům jde pouze o to, vyždímat ze závodů co nejvíce peněz,“ kritizoval Ireland situaci nejen ve formuli 1. „Pamatuji si rozpravu s jedním jezdcem, který byl první rokem v F1 a to rovnou u továrního týmu. Záhy mi bylo jasné, že jeho jedinou obavou jsou peníze,“ napsal Ireland do časopisu Autocar, kam příležitostně přispíval svými postřehy. Zarážející je stáří těchto řádků. Článek totiž napsal již v roce 1965! A kterého jezdce měl namysli? To Ireland neprozradil, leč jeho slova nejlépe pasují na Jackieho Stewarta.

ZAHOŘKLÝ IRELAND
Ireland zahájil kariéru v Lotusu, potažmo formuli 1, v Grand Prix Nizozemí roku 1959. Colin Chapman si mladého Irelanda s vysokým čelem a výrazem hokejového rváče vyhlédl na základě jeho úspěchů v soukromém sportovním lotusu. Irelandovou hlavní pracovní náplní totiž byly závody sportovních vozů. Myšlenkou F1 se tehdy nezabýval. Místo v kokpitu patřilo budoucímu dvojnásobnému šampionovi Grahamovi Hillovi a Američanovi Petu Lovelymu. Potom co se Lovely rozhodl opustit motorsport a investovat duševní energii do podnikání, Ireland jej pohotově zastoupil. Chapman nováčka vyzkoušel v Grand Prix Nizozemí 1959 a po skvělém čtvrtém místě s ním Chapman podepsal smlouvu.

Počínaje rokem 1960 prázdné místo po Grahamu Hillovi zaplnil Jim Clark a do třetího lotusu usedl Irelandův dobrý přítel Alan Stacey, který zahynul téhož roku v Grand Prix Belgie po srážce s ptákem. Ireland ztrátu kamaráda těžce nesl a špatný psychický stav navíc umocňovalo Chapmanovo okaté upřednostňování Jima Clarka. Ačkoliv se Ireland papírově těšil statusu týmové jedničky, skutečnost byla jiná. Ireland strávil v Lotusu tři sezony. V závěrečné grand prix roku 1961 Ireland konečně vyhrál svou první (mistrovskou) Grand Prix. Cestu za triumfem mu usnadnila absence stáje Ferrari, truchlící nad smrtí Wolfganga von Tripse. Navzdory snadnějším podmínkám, prvenství ve Watkins Glen už mu nikdo neodpáře. Triumf má navíc z historického hlediska významné postavení. Ireland se stal prvním skotským vítězem závodu F1 a týmu Lotus přivezl první ze 79 triumfů. Aniž by to Ireland tušil, jeho dny u Lotusu byly po vítězství v USA nadobro sečteny.

Ani ne 14 dní po GP USA dostal Ireland výpověď. Chapman viděl v Clarkovi dlouhodobý potenciál, což mu Ireland nezazlíval, ale šok a křivdu z náhlého vyhazovu nedokázal potlačit. Nesmírnou zlost podnítil i způsob zjištění vyhazovu. Dozvěděl se o něm na automobilové výstavě z úst třetí osoby. Clarka s Chapmanem dal okamžitě na osobní černou listinu a budoucího dvojnásobného šampiona podezříval z intrik uvnitř britské stáje. Ireland vůči němu cítil hněv a zášť, trvající až do Clarkovi smrti v roce 1968. Ireland později přiznal, že to s nenávistí protáhl více, než bylo zdrávo a litoval, že se s Clarkem nikdy usmířil.

Vítěz posledního dílu šampionátu byl na počátku roku 1962 bez práce. Zpočátku jakoby tovární týmy jméno Ireland ani neznaly a Skot skončil ve službách stáje British Racing Partnership, řízené Kenem Gregorym a Alfredem Mossem. Až po čase se ozval tým BRM, ale Ireland nechtěl porušit slib a navzdory lukrativnější nabídce zachoval přízeň BRP. Chybným úsudkem odstartoval soumrak jeho zdlouhavého konce kariéry pilota formule 1. Po nuceném odchodu z Lotusu již nenavázal na úspěchy před rokem 1962. Několik závodů pro Tima Parnella v roce 1965 skončilo vzájemnou hádkou a Ireland zaměřil pozornost na závody sportovních vozů. Definitivní tečku za formulí 1 učinil v roce 1966 dvěma závody za tým Bernarda Whita.

Třebaže ke startu na oválu v Indianapolisu Irelanda nikdo nepřesvědčil, v roce 1967 americkému typu závodů nakonec podlehl. Zúčastnil se podniku Daytona 500 automobilů NASCAR na vysokorychlostním oválu a hned poté se s životem profesionálního pilota rozloučil. Ireland postrádal to nejdůležitější, co jeho kariéru každým dnem živilo – zalíbení v tom, co dělá. Ireland si o závodních víkend nenechal ujít žádný večírek, jenže v Daytoně trávil noci v hotelovém pokoji. Uvědomil si, že pozbývá vášeň k penězi ovládanému sportu a po Daytoně dal profesionálnímu motorsportu sbohem.

Chvíli koketoval s pokusem o rychlostní rekord na vodě. Jízda Donalda Campbella v Bluebirdu v lednu roku 1967 dopadla tragicky a Ireland plánoval dokončit to, co Campbell nedotáhl do konce – pokořit hranici 300 mil za hodinu. Bohužel pro Irelanda záměr ztroskotal na nedostatku financí.

Innes Ireland si života užíval plnými doušky. Neopustilo ho to ani po ukončení kariéry. V roce 1989 při cestě na okruh Hungaroring vyprovokoval k automobilové honičce Rona Dennise, tehdejšího šéfa stáje McLaren. Stejně si pohrál i s Martinem Brundlem ve Volvu, kterého porazil s vypůjčenou Ladou. K dalším památným Irelandovým historkám patří i ta z Argentiny. Ireland s několika kolegy závodníky vyrazil s Citroeny 2CV za město, přičemž několik těchto malinkých vozů skončilo koly vzhůru. Místní policista provinilce zadržel a zavřel do vězení. Že mu v cele seděli jezdci formule 1, potřebující druhého dne odjet závod, neanglicky mluvícího policistu nezajímalo. Skupinka strávila noc ve vězení. Ráno se rozrazily dveře s šéfem policie, který si na svém zástupci mohl hlasivky vykřičet, a závodníky pustil na svobodu. Ireland poté vtipkoval, že nebohý muž zákona diktátorské Argentiny byl pravděpodobně zastřelen šéfem policie…

Po ukončení kariéry se na krátko usadil v rodném Kirkudbrightu a zasvětil svůj čas rybolovu. Soukromý podnik ovšem nevynášel. Po pár letech se vrátil do prostředí motorsportu a opět vzal do rukou pero. Pohodový život mu naneštěstí v roce 1992 zatrhnula diagnostika rakoviny. Životní tempo však nezvolnil, byl jmenován prezidentem Britského klubu závodních jezdců (BRDC) a v létě roku 1993 se potřetí oženil. Jeho partnerkou mu byla Jean Mander, bývalá snoubenka Mike Hawthorna. Mander stála po Irelandově boku až do jeho smrti v říjnu roku 1993.

Sluší se podotknout, že statistika kariéry formule 1 neodráží opravdové umění Innese Irelanda. Jediné vítězství v mistrovství světa sice pro někoho může být málo. Pravdou je, že Ireland má na kontě dalších pět prvenství v nemistrovských grand prix, které bývaly v 60. letech obsazovány stejně bohatě jako závody v rámci šampionátu. Ireland vždy řadil triumf v Německu roku 1961 nad vítězství v USA. Zatímco ve Watkins Glen přebíral pohár zásluhou problémů soupeřů, v Solitude patřil k favoritům od prvního tréninkového dne. V závodě sváděl těsnou bitvu s domácími stříbrnými monoposty Porsche v rukou Dana Gurneye a Jo Bonniera. Bitva to byla velkolepá s několika změnami na vedení. Ireland nepolevoval ani v závěrečných metrech a tlačil na pilu jako nikdy předtím. Chapman při pohledu na závod utrousil poznámku, že Ireland buď vyhraje, nebo se nevrátí živý.

Aleš Sirný