Začněte den s drogou vlastního výběru, s čtyřiadvacetihodinovkou v Daytoně.

Možná na Floridě existuje i jiné místo, které by měl člověk v lednu navštívit. Ovšem pro motoristického fanouška je monstrózní ovál Daytona International Raceway jediným místem, kde by se měl v závěru prvního měsíce roku nacházet (nebo kam se virtuálně přesunout). Zlatou barvou z odpoledního slunce zalitá pitlane a desítky mlčenlivých aut na pitlane, působících jako pestrá kvetoucí louka. V sobotu 30. ledna TO vypukne. Závodní stroje rozehrají plnohodnotnou operu. Basy, barytony, tenory, kontraalty a soprány budou pro naše pobavení vyhrávat dlouhých čtyřiadvacet hodin.

Podnik Rolex 24 at Daytona má letitou tradici. Daytona je zkrátka klasika, která řve do světa, že nová sezona pozvolna startuje. Po dlouhé a kruté zimě roztávají twitterové a facebookové účty závodních jezdců. Hýří aktivitou, veselím a fotografiemi závodních speciálů. Okruhová sezona s plejádou mezinárodních hvězd začíná v Daytoně. Na čtyřiadvacetihodinovku v Dubaji zapomeňte. Vlastně pro tuto chvíli zapomeňte i na Le Mans, protože, za prvé se jede až v červnu, a za druhé je od Daytony diametrálně odlišné. Nejen z pohledu diváka, ale i jezdce.

„V Le Mans máš šestapadesát aut a více než třináct kilometrů dlouhou trať. Daytona má zhruba stejný počet startující, ale délka okruhu není ani šest kilometrů, takže provoz je v Daytoně fakticky nepřetržitý. Člověk musí být permanentně na pozoru, ale zároveň nechce ztrácet čas při předjíždění. Na trati se pohybuje obrovské množství aut s různě rychlými jezdci, takže pokud se dostaneš za nějaké auto, nikdy nevíš, jestli je za volantem zkušený závodník, který o tobě ví, nebo méně zkušený, u nějž musí být člověk ostražitý,“ popsal mi před rokem Jordan Taylor, který letos pojede znovu se svým bratrem Rickem a dlouholetým členem rodinného týmu Maxem Angelellim.

Daytona v sobě nese díky brzkému termínu speciální magnet, jenž dokáže přitáhnout závodníky snad ze všech koutů motoristického světa. Kde jinde se můžete procházet kolem aut, u nichž stojí Alex Wurz, Tony Kannan, Kyle Larson, Bruno Spengler, Shane Van Gisbergen nebo například nordschleifová specialistka Sabine Schmitz?

Někteří jsou v Daytoně veteráni, jiní se na 31° klopené zatáčky vydávají poprvé. Své premiéru si zde v roce 2012 odbyl například brněnský jezdec Jan Vonka. „Když jsem poprvé najel na klopenou zatáčku, připadalo mi, že jedu proti silnici,“ vzpomínal před lety Vonka ve své kanceláři, kde mu nad hlavou visel plakát Steva McQueena z filmu Le Mans.

V místě oválu se v padesátých letech nacházela rozlehlá bažina. Parcela neměla pro nikoho využití. Až na jednoho člověka, jenž jakékoliv překážky pokládal za osobní výzvu. Jmenoval se Bill France a neperspektivní promáčenou půdu proměnil, jak v NASCAR s oblibou říkají, centrum světového motorsportu. Nechme jim jejich pošetilost.

První závod sportovních vozů se jel v Daytoně tři měsíce po oficiálním otevření v roce 1959, ale na první čtyřiadvacetihodinovku si závodníci čekali až do roku 1966. Nejvíce celkových vítězství mají na kontě Hurley Haywood a Scott Pruett – pět. O jedno méně má čtveřice jezdců včetně Rolfa Stommelena, který zde vyhrál naposledy v roce 1982 s rodinným duem – Johnem Paulem mladším a jeho otcem Paulem starším, nechvalně proslulým pašerákem marihuany. Paul mladší (také odseděl své) se v Daytoně v roce 1981 stal strůjcem velkolepého vítězství mladé krve nad stárnoucím Brianem Redmanem.

Jizvami času ošlehaný Redman vedl listopadový závod na 250 mil do posledního kola. Paul ml. (na obrázku v Indianapolisu 1994) ho těsně sledoval a když oba vjeli na ohromnou klopenou zatáčku, vyvalil se z auta před nimi hustý, světlo nepropustitelný kouř z motoru. Jedním z očitých svědků tohoto fantastického momentu byl mimo jiné Vašek Polák mladší, který na Johna Paula nedávno zavzpomínal: „Najednou vjeli do ohromného mraku a John Paul sjel dolů na vnitřek, nikoliv na bezpečnější vnějšek zatáčky. Když vyjel na druhé straně mraku, byl o šest délek před Redmanem a vyhrál. Naopak Redman šlápl před mrakem na brzdu. Když jsme spolu byli na večeři, ptal jsem se ho, co se v Daytoně stalo. Redman mi doslova říkal: „Ještě je moc mladej a blbej. To rozbitý auto tam mohlo stát a on by býval do něj vletěl na plný plyn a mohl být mrtvej.“ A když jsem potom mluvil s Johnem, prohodil: „Redman je příliš starý muž s mnoha vzpomínkami, tak ustoupil. Já si rychle vykalkuloval, že než se k místu dostanu, auto už bude dole na trávě.“

V 21. století se už takové manévru nedočkáme. Mezinárodní závodění je protkané žlutými vlajkami. Nutno podotknout, že v USA si žluté vyvěšují aniž by se cokoliv stalo. Viz série Camping World Truck v NASCAR a umělé žluté fáze po dvaceti minutách. Naštěstí nás nic podobného v Daytoně nečeká, můžeme se těšit na závodění od soboty do neděle a slavnostně povznést číši na znamení odstartované motoristické sezony 2016.

Aleš Sirný
Foto: NASCAR, IndyCar