Pokud chcete šťastný konec, záleží na tom, kdy knihu zavřete

Romantizování minulosti v motorsportu se stává ohraným klišé. Je kritika současnosti aktuálním trendem, nebo najdeme podobné případy v zaprášeném minulém století?

Čas od času, když příležitost dovolí, zaujímám u památníku Hanse Baltisbergera polohu maximální koncentrace, pevně svírám volant a tlačím plynový pedál k zašlému koberečku na podlaze. Stoupání do Kohoutovic po úseku bývalého Masarykova okruhu si chci užít nehledě na kroutivý moment hlav (zleva doprava) svých spolujezdců. O nepravidelně opakující se výlet do minulosti mě nikdo nepřipraví.

Sakra. Autobus. Dvaapadesátka plná lidí. Tak dnes nebudeme řezat zatáčky, dnes se budeme kochat. A zatímco si spolujezdci s pocitem úlevy charakteristicky oddechují, kroutit hlavou začínám já. Úžasné, epochální, tak tudy jezdili – říkám si už asi posté.

Více než automobilové závodníky šedesátých letech obdivuji ty motocyklové – přestože srdcem tíhnu ke dvěma stopám. Jenže havarovat v autě a na motocyklu je sakra rozdíl, i v současnosti. Patníky, značky, stromy a podobně vykukovaly zpoza naskládané balíky slámy, ale kýžený bezpečnostní efekt toto opatření zrovna nepřinášelo. Jediný efekt stovek kubíků slámy podél brněnských silnic mělo to, že dobytek neměl na čem spát.

Jak se vlastně jezdci s takovým rizikem vyrovnávali? Jim Redman mi před časem na tuto otázku odpověděl slovy: „Každý měsíc jsme přišli o jednoho nebo dva závodníky. Někdy nás smrt zasáhla velmi zblízka. V roce 1962 jsme byli čtyřčlenná parta závodníků, já, Bob McIntyre, Gary Hocking a Mike Hailwood. Po sezoně jsem zbyl jen já a Mike. Vzpomínám si, jak za mnou Mike přišel a řekl, že teď jsme na řadě my. Já se ho zeptal, co s tím uděláme, jestli skončíme? On stroze odpověděl: Ne! Napíšeme si závěť,“ smál se čtyřnásobný motocyklový šampion.

Málokdo se odvážil skoncovat se závoděním kvůli tomu, že se vystavuje přílišnému riziku. Samozřejmě takové případy existují. Namátkou týmový kolega Jackie Stewarta z týmu Tyrrell – Johnny Servoz-Gavin. Drtivá většina závodníků však v momentě odmávnutí zelenou vlajkou házela riziko za hlavu. Pumpující adrenalin v těle umí zázraky. Přesto se pud sebezáchovy nikdy nevytratil.

„Snažil jsem se být opatrný,“ vysvětloval mi Redman a přitom s radostí podepisoval památníčky obdivně usmívajících se fanoušků. „Nikdo z nás nechtěl způsobit havárii, při níž by někdo jiný mohl zahynout. Člověk by si pak říkal, panebože, co jsem to provedl. Samozřejmě jsem v rozhodujících momentech svou pozici bránil, ale celkově jsem byl obezřetný. Nechtěl jsem nikomu ublížit.“

Při pohledu na současnou motocyklovou scénu má člověk pocit, že respekt k soupeřům je pouhou ozvěnou minulosti. Dokáži si představit, jak by si Redman a spol. Marca Marqueze podali někde v temném zákoutí garáže. I Rossi by nezůstal bez úhony, jakkoliv s ním řada lidí po GP Malajsie soucítila. Nutno podotknout, že současné autodromy hrubé manýry podporují. Vyasfaltované únikové zóny vybízejí k agresivitě. Pokud jezdec svého soupeře vytlačí, nebude to mít devastující následek, neboť za bílou čárou se nachází obšírná asfaltová plocha. Traťovým limitem je v současnosti bílá čára. Dříve, lépe řečeno nedávno, byl za traťový limit považován travnatý povrch a štěrk s vlnami většími než na Jadranu.

Naštěstí pořád existují závodní okruhy, které drží basu s archaickými bezpečnostními standardy. Zejména díky tomu, že na nich nejezdí formule 1. A to pak třeba britské cesťáky budí na okruhu Knockhill dojem vyšší rychlosti než monoposty F1 v Abú Dhabí. Ale nemá cenu romantizovat minulost. Tvrdit, jak předtím bylo všechno lepší. Začíná to dělat čím dál více lidí a zavání to ohraným klišé.

Mám pár přátel, kteří považují období 70. let formule 1 za to nejlepší. Proč? Protože v té době byli dětmi a klínová černozlatá auta je fascinovala. A přitom legendární britský novinář Denis Jenkinson, vítěz Mille Miglia 1955 se Stirlingem Mossem, období sedmdesátých let v jednom ze svých tehdejších sloupků pranýřoval. Široké pneumatiky, všude samá křídla, národní hrdost zaprodaná za barevné vzory sponzorů. A ty otravné, naškrobené supermoderní okruhy. Kam se poděla čistota sportu padesátých let, psal Jenskinson. Anebo čistota sportu let šedesátých, sedmdesátých, nebo osmdesátých, či snad devadesátých? – vyberte dle libosti a data narození.

Orson Welles pravil: „Pokud chcete šťastný konec, záleží na tom, kdy knihu zavřete.“ Já už onu formulovou zavřel dávno. Kontroluji pouze názvy nových kapitol…

Foto: Archiv autora