Na hoře Panorama

Slavný závod na okruhu Mount Panorama je nemilosrdný k technice i jezdcům. Připravenost a fyzická odolnost jsou základním klíčem k úspěchu, jenže šestihodinová bitva může zinscenovat jakýkoliv výsledek. Jezdci s oblibou tvrdí, že na hoře Panorama se může stát cokoliv. A mají pravdu.

Od symbolické salvy na počest založení Bathurstu uplynulo dvě stě let. Nejstarší vnitrozemské město australského kontinentu je díky příznivým klimatickým podmínkám agrární oázou a silnou průmyslovou centrálou. Bathurst však nabízí i celou řadu rozptýlení. Vášniví paleontologové patrně nevynechají návštěvu muzea fosilií a nerostů s unikátní kompletní kostrou Tyrannosaura Rexe. U motoristického entuziasty pak bude cesta směřovat na jih k hoře Panorama.

Do roku 1935 o hoře Panorama nikdo neslyšel. Neexistovala. Lépe řečeno byla známá pod názvem Holá. Nutno podotknout, že nejde ani tak o horu jako spíš kopec, po jehož vrstevnicích se od konce třicátých let klikatí závodní dráha. O ekonomický přínos a zvýšení zaměstnanosti po hospodářské krizi se zasadil tehdejší starosta Martin Griffin, jemuž v hlavě uzrál nápad turistické trasy na vrchol kopce. Traduje se však, že motoristický nadšenec Griffin za turistickou atrakcí schovával projekt závodního okruh. Ať to bylo jakkoliv, mohou mu Australané vděčit za neobyčejnou trať, kterou jim závidí celý svět. Okruh Mount Panorama vznikl v roce 1938 a po celá desetiletí si uchovával neměnnou podobu. Unikl jalovým proměnám současných autodromů pod záminkou bezpečnostních opatření a luxusních potřeb VIP hostů. Hlavní bezpečnostní prvek byl na okruhu instalován téměř před třiceti lety a dosud funguje. Betonové zdi lemují prakticky celou délku tratě a ochranářsky se staví mezi závodní speciály a ostré skalní stěny. A také zachraňují před pádem do hlubokého srázu.

Okruh Mount Panorama unikl jalovým proměnám současných autodromů pod záminkou bezpečnostních opatření a luxusních potřeb VIP hostů. (Foto Red Bull)

Tobogán se zatáčkou na srdce
Okruh Mount Panorama hostí jednu z největších sportovních událostní australského kontinentu. Populární podnik Bathurst 1000 km cestovních vozů šampionátu V8 Supercars je historickým klenotem stejnojmenného města i světového motorsportu. Robustní cesťáky s velkoobjemovými motory se v Bathurstu proháněly už v dobách, kdy kariéra závodního pilota nebyla životním stylem, ale zaměstnáním, díky němuž mohli jezdci „nosit jídlo na stůl“.

Tisíc kilometrů dlouhý vytrvalostní závod začínal na poloviční délce, ale když Australané konvertovali na metrický systém, pořadatelé využili numerického chaosu a v roce 1973 přidali dalších pět set kilometrů. Tradice rovné tisícovky zakořenila a neotřáslo s ní ani období útlumu šampionátu cestovních vozů.

Švýcarská závodnice Simona de Silvestro letos přijela do Bathurstu poprvé a nevěřila vlastním očím. Připadala si jako na spletitém tobogánu, kde k vrcholu stoupala stejně rychle a klikatě jako cestou dolů. Každá z třiadvaceti zatáček okruhu má své záludnosti, ale jen jedna převyšuje všechny ostatní. Zatáčky Eau Rouge v belgickém Spa-Francorchamps nebo Parabolica v královském parku na Monze v Itálii přišly vyasfaltováním únikových zón o zdvořilý respekt závodníků. Bathurská zatáčka McPhillany Park naštěstí pořád odděluje chlapce od chlapů. Hlučné speciály Holden, Ford, Nissan, Mercedes a Volvo se v plné rychlosti vynořují z horizontu, odlehčená přední kola přicházejí do tvrdého kontaktu s dráhou a na milimetry přesně se otírají o vyvýšený obrubník na výjezdu z štěrkem obklopené zatáčky. McPhillany Park odolává trendu asfaltových zón. Stačí malá chyba v úsudku a hluboký štěrk chytá automobil do své náruče. V horším případě se rozjetý vůz zastavuje až o betonovou zeď.

Robustní cesťáky se v Bathurstu proháněly už v dobách, kdy kariéra závodního pilota nebyla životním stylem, ale zaměstnáním, díky němuž mohli jezdci „nosit jídlo na stůl“. (Foto Holden)

Po McPhillany Park následuje klikatý sešup dolů až na rovinku Conroad. Domácí cesťáky zde dosahují rychlostí těsně pod hranicí 300 km/h, což je víc než speciály GT3 značek Audi, McLaren, Ferrari, Lamborghini a podobně. Jízdu na plný plyn pak uzavírá zrádná šikana Chase, před níž si žádný jezdec nepřeje zažít pocit nefunkčních brzd. A že si těchto momentů řada závodníku užila…

Okruh v Bathurstu je právem považován za velmi nebezpečné místo. Přesto se na něm jezdí dál a Mezinárodní automobilová federace mu opakovaně uděluje licenci. Tento typ tratě už nikdo nepostaví. Není to možné. Stejně jako by nebylo reálné v současnosti rozkopat centrum Prahy a postavit metro.

Podceňovat Bathurst se nevyplácí
Jakýkoliv sport je svým způsobem konfrontace jednotlivců, provádějících méně smrtelný způsob souboje. Platí to i v automobilových závodech. V Bathurstu ale k poranění dochází, u profesionálů i mezi místními amatéry. Prakticky každoročně pro některého nešťastlivce končí jízda po okruhu v nemocnici. V letošním ročníku posílal selfie z nemocničního lůžka kandidát na titul Chaz Mostert, který nárazem do betonové zdi utrpěl zlomeninu dolní končetiny a zároveň poranil přihlížející traťové komisaře. Ani ne čtyřiadvacet hodin po Mostertově havárii měl v doprovodném závodě ošklivou nehodu Damien Flack. Vzdušnými přemety očesal maličký automobil až na kovové torso a jako zázrakem si z nehody odnesl jen zlomená žebra a protrženou plíci. Tak to v Bathurstu zkrátka chodí, nebezpeční číhá v každé zatáčce. Nezáleží na tom, jestli jste favoritem nebo outsiderem. Na hoře Panorama se může stát cokoliv.

Úspěch v Bathurstu otevírá novou úroveň vnímání veřejnosti, médií a týmových šéfu. Veterán odvrátí analogii se starým železem, favorit potvrdí svou pozici a nováček otevře bránu nových příležitostí. Vítězstvím v Bathurstu například oživil stagnující kariéru československý emigrant Tomáš Mezera. Jeho památný triumf v roce 1988 ho katapultoval přímo do sedačky sportovního prototypu Porsche a potom do náruče manažera Toma Walkinshawa.

Vítězstvím v Bathurstu například oživil stagnující kariéru československý emigrant Tomáš Mezera (Foto Porsche)

Bathurst má vskutku zvláštní dar transformovat triumfující jezdce v živoucí legendy. Letošní vítěz Craig Lowndes už sice legendou byl, ale šestou výhrou ještě výrazněji zpečetil své místo v kulturním dědictví tohoto závodu. Od sesazení Petera Brocka z trůnu Krále hory dělí Lowndese jen tři výhry a je to právě on, kterého by veřejnost poklidně přijala za nového nástupce tragicky zesnulého Brocka. Lowndes ve věku jedenačtyřiceti let soustavně upevňuje status nejúspěšnějšího závodníka australského seriálu. Je symbolické, že novou stovku výher zahájil právě teď v Bathurstu, kde oslavil rekordní stoprvní vítězství v kariéře. Lowndesův vytrvalostní kolega Steven Richards si vybral správného partnera. Sám vystoupal na nejvyšší pódiový stupínek ve třech případech a po letošním závodě bude mít doma už čtvrtý bathurský pohár. Posádku Lowndes – Richards s prokvétajícími šedinami ve vlasech nezviklal start z 15. pozice nebo snad dešťová přeháňka. Oba se střídavě probíjeli dopředu a po šesti hodinách euforicky přijímali bouřlivé ovace tisíců diváků.

Ředitel V8 Supercars James Warburton prohlásil, že mají za sebou jeden z nejlepších ročníků v historii. Nelze než souhlasit. Říjnový závod si nenechalo ujít rekordních 201 000 diváků.

Význam podniku Bathurst 1000 km nejlépe charakterizuje jeho postavení v očích jezdců. Mnohem podstatnější je pro ně vyhrát Bathurst než celý šampionát V8 Supercars. Podobnost s americkým Indianapolisem na 500 mil nebo francouzskou čtyřiadvacetihodinovkou v Le Mans není náhodná. Tyto tři naprosto odlišené motoristické události spojuje totožná vlastnost – významově přerostly seriál, jehož jsou nedílnou součástí.

Text: Aleš Sirný